In Eth. Nic. V 8, Aristotle provides a classification of damages an agent may do, establishing degrees of culpability. In doing so, Aristotle recalls what he said about voluntary and involuntary actions in the preceding books about voluntary and involuntary actions. In this paper, I defend the thesis according to which the Eudemian account on voluntariness is consistent with the classification of damages Aristotle provides in Eth. Nic. V 8, arguing that one of Aristotle’s concerns in dealing with voluntariness is (...) the legal practices of his time, which we can regard as strongly linked to his discussion on moral responsibility. Thereby, I challenge David Charles’ view that the account of voluntariness featured in the book on justice differs both from the Nicomachean account and the Eudemian one. (shrink)

While the notion of the common good figures frequently in both rhetoric and the inquiries of academic political theory, it is often neither closely examined nor precisely defined. This article examines Aristotle’s use of the idea, focusing primarily on two sets of key texts: first, Politics 1.1–2 and Nicomachean Ethics 1.2; and second, Nic. Ethics 8.9 and Politics 3.7. The first set of texts emphasizes the common good as flourishing and the city as its necessary condition; the second emphasizes the (...) common good as the good of all citizens as distinct from that of the rulers alone and leads to Aristotle’s notion of the generic political regime with its focus on the middle class and the rule of law. The conclusion notes both continuities and discontinuities with and challenges to contemporary politics posed by Aristotle’s view, which is neither as readily supportive of modern political programs nor as opposed to modern practices as is sometimes thought. (shrink)

The End of Materialism: How Evidence of the Paranormal Is Bringing Science and Spirit Together by Charles T. Tart. Philosophy of Personal Identity and Multiple Personality by Logi Gunnarsson. Eusapia Palladino and Her Phenomena by Hereward Carrington. Can the Mind Survive beyond Death? In Pursuit of Scientific Evidence by Satwant K. Pasricha. Morphic Resonance: The Nature of Formative Causation by Rupert Sheldrake. A New Science of Life: The Hypothesis of Formative Causation by Rupert Sheldrake. “Why AI Is a Dangerous Dream,” (...) Opinion, Interview with Noel Sharkey by Nic Fleming. (shrink)

Znano je, da so negativne velikosti svojo legitimnost od svojega nastanka dalje dobile skozi to, da so bile interpretirane kot dolg. S pretvorbo matematike v prirodoslovje pa je ta interpretacija postala nezadostna. Kantov spis iz leta 1763 o negativnih velikosti predstavlja poskus, da se po vzoru na Eulerjev argument o neizogibnosti iz dela Réflexions sur l'espace et le temps pokaže realnost negativnih velikosti izhajajoč iz tretjega Newtonovega zakona akcije in reakcije. Kantov pojem realne zoperstavljenosti skuša dotedanjo interpretacijo – dolg, spraviti (...) z novo – silo. V tekstu nas zanima težava, ki pri tem nastopi: potlačitev paradoksa negativnih velikosti, ki ga je lahko interpretativno zadovoljil le dolg. Drugače rečeno, paradoksna lastnost negativnih velikosti, ki jo je lahko za realno naredil dolg kot družbeni objekt, postane glavna prepreka za njihovo fizikalno intepretacijo. (shrink)

Aristotel na samem zaključku Druge analitike zapiše: »nič ne more biti skladno z resnico bolj od znanstvenega razumevanja, razen mišljenja «. Ta trditev bi lahko bila problematična, če upoštevamo aristotelsko načelo izključenega tretjega, ki pravi, da med resnico in zmoto ne obstajajo vmesne stopnje. Dejansko Aristotelova logika ne pušča prostora za naraščajoče resnice, tako da je treba to domnevno višjo resnico razumeti na bolj posreden način. Po kritični obravnavi nekaj zadevne literature bo pomen Aristotelovega izraza alēthésteron razumljen na naslednje načine: (...) natančneje zaradi njegovega enotnega predmeta; bolj gotovo in prepričljivo; bolj orientacijsko in vodeče; pojmovno predhodno; in končno bolj vzročno za resnico. Mišljenje bo razumljeno kot ne-inferencialen način razumevanja, katerega pozitivna resničnostna vrednost je vedno enaka tisti, ki jo zagotavlja znanstveno vedenje. (shrink)

v. 1. Religija Njegoša. Besede pod gorom -- v. 2. Reči o svečoveku. Indijska pisma. Iznad istoka i zapada. Srednji sistem. Niče i Dostojevski. Šekspir--svečovek -- v. 3. Homilogija. Simboli i signali. Rat i biblija. Carev zavet. Vasionik. Rahabilitacija tela. U harmoniji sa beskrajnim. Pravoslavna crkva u uzročost u svetu -- v 4. Omilije -- v. 5. Omilije -- v. 6. Nove besede pod gorom. Iznad greha i smrti. Oče Naš. Rajska piramida. Ljubostinjski stoslov. Misli o dobru i zlu -- (...) v. 7. Tesdul. Kroz tamnički prozor -- v 8. Misionarska pisma -- v. 9. Srpski narod kao Teodul. Divan. Emanuel. Kasijana. Zemlja nedođija -- v. 10. Molitve na jezeru. Pesme molitvene. Molitve. Žetve Gospodnje. Ledini čovekoljubac -- v. 11. Vladika Nikolaj u službi Bogu i rodu. Život svetog Save. Članci, besede i poslanice. Sveri srbi. Blažena Stojna -- v. 12. Kosovo i vidovdan. Dobrovoljci. Mudra igumanija Ljubostinjska. O srpskom patriotizmu. O znamenitim ličstima. Konkordatska borba 1937. godine -- v. 13. Ustanak robova. Srbija u svetlosti i mraku. O istoriji. Duhovni preporod Evrope. O Evropi. Agonija crkve. O zapadnom hrišćanstvu -- v. 14. Biblijske teme. Jevanđelske teme. Egzegeza. O vrlinama. Eseji -- v. 15. Bogomoljački pokret. Duhovne pouke. O ekologiji -- v. 16. Besede -- v. 17. Knjiga o Isusu Hristu. Vera obrazovanih ljudi. Vera svetih. Prvi zakon božji. Molitva gospodnja. Misli o dobru i zlu -- v. 18. knj. 1. Ohridski prolog -- v. 19. knj. 2. Ohridski prolog -- v. 20. knj. 3. Ohridski prolog. (shrink)

Autor v tomto článku rozporuje pojem non-agrese Murrayho N. Rothbarda a využívá při tom to, co nazývá paradoxem non-agresivní vraždy. Autorovou ambicí není nic menšího než rozbít základy Rothbardovy politické filosofie a využívá přitom důkaz sporem, tedy fakt, že vyvrácení kontradiktorního opaku jako nepravdivého je za podmínek úplné disjunkce zároveň důkazem pravdivosti dokazované teze. Dokazovanou tezí je zde teze: v určitých případech existují pozitivní práva a povinnosti, tedy práva a povinnosti nevyplývající ani ze smlouvy, ani z předešlé agrese. O této (...) skupině práv a povinností však Rothbard říká, že ve skutečnosti neexistuje. Důvodem dle Rothbarda je, že takováto pozitivní práva a povinnosti by porušovaly sebevlastnictví povinovaného, resp. jeho právo k vlastní osobě a majetku. Autor tohoto článku naopak jejich existenci dokazuje poukazem na nepravdivost kontradiktorního opaku („pozitivní práva nikdy neexistují“), kterou ukazuje na uvedených paradoxech obklíčitele, majitele člunu, hostitele a skokana. Určité konkrétní majetkové právo nemůže mít subjekt A i subjekt B současně a ve stejném rozsahu. Zatímco však Rothbard tvrdí, že majetkové právo může vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese (jako právo na kompenzaci), autor tohoto článku argumentuje, že majetkové právo nemusí vyplývat pouze ze smlouvy či z předchozí agrese, a dokazuje to existencí případů, kdy popření mimo-smluvního majetkového práva implikuje paradox non-agresivní vraždy: subjekt, který naplánuje úkladnou vraždu, se nedopouští protiprávní agrese. Což je rozpor. Ergo, teze „pozitivní práva nikdy neexistují“ je nepravdivá. Ergo, pravdivá je autorem dokazovaná teze. Mimo-smluvní práva a povinnosti se tedy nachází v obsahu správně pojatého pojmu sebevlastnictví a úkladná vražda se nikdy nenachází v rozsahu správně pojatého pojmu non-agrese. (shrink)

Ko sem prenočeval v predmestju Vicenze, sem se domislil nove snovi za pisanje. Naneslo je namreč, da sem po opoldanskem odhodu iz Padove vrata tvojega mesta dosegel, ko se je sonce že nagibalo k zahodu. Preudarjal sem, ali naj prenočim tam ali naj nadaljujem pot – kajti mudilo se mi je, hkrati pa mi je zaradi dolžine dneva ostal še dobršen del svetlih ur – in ko sem se tako obotavljal, – glej – kdo bi se mogel skriti pred prijatelji? (...) – si mi s svojim predragim prihodom v družbi imenitnih mož, kakršnih je to drobno mestece rodilo na pretek, odgnal vsak dvom. Kot bi mi z nitjo prijetno pestrega pogovora pričvrstil omahujočega duha, sem kljub misli na odhod ostal in šele ko se je spustila noč, sem zapazil, da je dan spolzel mimo. Kot že mnogokrat poprej sem tudi tistega dne spoznal, da nam nič drugega ne izmika časa tako neopazno kot prav pogovori s prijatelji. Prijatelji so spretni tatovi časa, čeprav nobenega časa – razen tistega, ki ga posvetimo Bogu – ne bi smeli šteti za manj ukradenega, za manj izgubljenega, kot tistega, ki ga preživimo s prijatelji. (shrink)

O nějaké činnosti v rámci nějakého lidského společenství říkám, že je řízená pravidly , jsou‐li určité způsoby provozování této činnosti systematicky brány členy tohoto společenství, nebo nějakou jeho podskupinou, za správné, a jiné za nesprávné. Braní za správné či nesprávné (neboli normativní postoje ) beru v podstatě za dále neanalyzovatelné behaviorální vzorce, není to tedy pojem, který by primárně odkazoval k něčemu jako je kognitivní výbava účastníků, rozhodně nepředpokládá nic takového, jako že jsou tyto postoje věcí něčeho jako jsou plnohodnotná (...) přesvědčení. Hlavními symptomy těchto vzorců jsou určité typy reakcí na to, co dělají druzí; v extrémním případě snaha jim v děláním určitých věcí za každou cenu zabránit či je k němu naopak přimět. Často jde ale o mnohem subtilnější projevy "souhlasu" či "nesouhlasu" (od různých forem "odměn" a "trestů" po všelijaké náznaky "souznění" a "nevole") – projevy, které se člověk v rámci začleňování do lidských společenství učí rozpoznávat jako jisté "společenské tření", které ho v tom, co by měl a neměl dělat, usměrňuje. (shrink)

Zdá se, že není nic přirozenějšího, než se spolu s Russellem domnívat, že „máme-li smysluplně hovořit a ne pouze vydávat zvuky, musíme slovům, která užíváme, dávat nějaký význam; a významem, který svým slovům dáváme, musí být něco, s čím jsme přišli do styku“. Naše slova přece musí, aby byla skutečně smysluplná, něco představovat! Od toho se odvíjí běžná poučka, která nám říká, že slova jazyka jsou symboly, to jest (podle Encyklopedie Britannica), „prvky komunikace, které mají představovat osobu, předmět, skupinu, proces (...) nebo ideu“. Problém je ovšem v tom, že není zdaleka zřejmé, co to vůbec znamená něco představovat; a co to tedy znamená být symbolem. V běžném jazyce hovoříme o představování například tehdy, když říkáme, že herec na jevišti divadla představuje dánského prince Hamleta, nebo že krabička sirek, kterou použijeme namísto ztracené šachové figurky, představuje černou věž. Jak vůbec může dojít k tomu, aby něco (nebo někdo) představovalo něco (nebo někoho) jiného? Jednou ze možností jistě je, že to někdo vyhlásí a jiní to přijmou. V programu divadla se například napíše, že se hraje Hamlet, diváci si to přečtou a vědí, že člověk, který pobíhá po jevišti s lebkou, představuje onoho dánského prince. Člověk, který zjistí, že mu chybí šachová figurka, vezme krabičku sirek a prohlásí „Tato krabička bude představovat černou věž“. To je čirá konvence: lidé se o tom, že něco bude představovat něco jiného, jednoduše dohodnou. K takové dohodě sice není potřeba, aby s ní ti, kdo ji přijímají, nahlas vyslovovali souhlas; je k ní nicméně potřeba, aby ji někdo vyhlásil a někdo jiný jeho vyhlášení porozuměl a přijal ho. Z toho ovšem plyne, že o takto konvenční druh představování se jazyk opírat nemůže; alespoň ne obecně. Brání tomu fakt, že k ustanovení takové konvence už jazyk potřebujeme – potřebujeme tedy již nějaká slova, která něco 'představují', mít. Když již nějaký jazyk máme, není problém zavést konvencí další jazyk – jak je to ale s tím prvním jazykem? (Nebylo by možné, abychom konvenci ustanovili za pomoci nějakých pouze 'předjazykových' komunikačních prostředků? Nemůžeme konvenci, na jejímž základě nějaký typ zvuku představuje velryby, ustanovit třebs pomocí pouhého ukazování na velryby? Problém je zřejmě v tom, že rámec, který by byl potřeba k tomu, aby mohlo být to či ono gesto interpretováno jako ukázání, které ustanovuje, co bude daný zvuk představovat, by musel sestávat z tak komplexních komunikčaních praktik, že je opět stěží představitelný jinak než v podobě jazyka.) Samozřejmě, že konvence není tou jedinou cestou, jak může dojít k tomu, že něco představuje něco jiného.. (shrink)

To, Odisej, ti zamudnežu piše Penelopa tvoja.Nič ne odpiši nazaj! Rajši mi pridi ti sam!Troja, odurna danajskim ženám, poteptana na tleh je!Priam in Troja tegà sploh nista vredna bila.O, da takrat, ko s svojim brodovjem je plul proti Šparti,bedno vlačugar končal v divjih bi morskih vodáh!V postelji ne bi prezebala zdaj, zapuščena in sama,tarnala ne bi, kako dnevi počasi teko,tuhtala ne bi, kako noči naj predolge si krajšam,ne bi ob statvah bedé vdova si utrujala rok.

Eden glavnih grehov, pripisanih tradicionalni filozofski estetiki, je normativizem, ki naj bi predstavljal grožnjo umetniški svobodi. Če naj bo normativizem eden glavnih grehov tradicionalne estetike, potem ni nič čudnega, da naj bi po mnenju nekaterih predstavnikov analitične estetike odrešitev našli v begu v čisti deskriptivizem. Ta naj bi bil ne le osvobojen vseh normativističnih teženj, pač pa tudi vsakršnega vrednotenja. Kot rezultat tega smo dobili več klasifikatoričnih ter aksiološko nevtralnih definicij umetnosti. Narejeni so bili poskusi ustvariti nekatere čisto deskriptivne koncepcije (...) umetnosti, ki naj bi po mnenju njihovih avtorjev nudile vsestranske značilnosti umetniške praxis in ki istočasno ne bi vsebovale nobenih vrednostnih sestavin ter nobenega normativizma. Institucionalna teorija umetnosti Georga Dickieja je klasičen primer tega pristopa. Vendar pa niti institucionalna teorija umetnosti niti katerikoli drugi poskusi ustvariti čisto deskriptivne in klasifikatorične teorije umetnosti niso izpolnili pričakovanj in niso postali izčrpne ter uspešne teorije umetnosti. Zdi se, da to ni bilo naključno ter da ni moglo biti drugače. Morali bi pričakovati, daje, kot je poudaril Theodor Adorno, »zamisel o vrednostno nevtralni estetiki nesmisel«. Mislim, daje obča teza, po kateri ima estetika vedno neke normativne temelje, preveč radikalna in premočna. Osebno bi raje govoril o normativnih vidikih estetike. Kot lahko vidimo, stopnja normativnosti različnih teorij ni vedno enaka. Vendar pa sam ne dvomim, da je estetika aksiološka disciplina ter da nobena čisto deskriptivna teorija ne more ponuditi vseobsežne označbe umetnosti. (shrink)

Ob množici del grških in rimskih piscev, ki so bila prevedena v slovenski jezik, je Livijeva Zgodovina doslej ostala nekako ob strani. Razen posameznih odlomkov ni bilo prevedenega nič. Količina ohranjenega besedila, avtorjev slog z dolgimi stavčnimi periodami, izbranim besediščem in različnimi retoričnimi prijemi, vse to pred­stavlja za prevajalca gotovo precejšnjo oviro. Z novo knjigo, ki je pred kratkim izšla pri Slovenski matici in prinaša prvih pet Livijevih knjig v prevodu Primoža Simonitija, se sedaj to spreminja. Knjigo je uredil David (...) Movrin, ki je napisal tudi spremno besedo in pripravil obsežen spremni aparat. Prevod zajema nekje sedmino ohranjenega Livijevega dela, ob predvidenem nadaljevanju s skupino prevajalcev si lahko obetamo izid nadaljnjih zvezkov in v doglednem času tudi prevod vsega, kar se je od Livija ohranilo v rokopisnem izročilu. (shrink)

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Webrova vznemirljiva teza iz dela Protestanska etika in duh kapitalizma, ki sprva izgleda tako neverjetno, je bila od svoje prve objave deležna številnih kritik, spodbijajo pa jo vse do danes. Ena izmed številnih kritik, pa ostaja še posebej nepopustljiva: če je duh samoodpovedovanja primeren za kapitalistično podjetništvo, pa ekonomije ne poganjajo samo podjetniki; ekonomija potrebuje tudi potrošnike, ki so pripravljeni kupiti več od tega, kar predstavlja njihove dejanske potrebe. Po Benjaminu je kapitalizem religija brez dogme ali teologije in ni nič (...) drugega kot čisti kult. Kot takšen sestoji v nenehnem slavljenju vernika, ki svojo vero udejanja skozi porabo in potrošnjo. V nadaljevanju bi rad izpostavil tezo, da nam vzporejanje dveh momentov krize – krize Druge svetovne vojne in krize 2008 –, omogoča na novo osvetliti Webrovo slavno tezo o asketski naravi kapitalizma, ter podal novo razlago tega, zakaj investicijski kapitalizem in potrošniški kapitalizem sploh nista protislovna, temveč konec koncev popolnoma sovpadata. Med drugo svetovno vojno sta namreč vladi Združenih držav Amerike in Kanade izdali niz propagandnih plakatov, katerih cilj je bil zmanjšati porabo in preusmeriti finančne sile gospodinjstev v prid skupnega vojnega napora. Mnogi od teh plakatov, ki so jih naredili nekateri najbolj zviti oglaševalci tistega časa, so črpali iz najgloblje zakoreninjenih načel puritanizma Nove Anglije: dolžnosti samoomejevanja. Sporočilo je bilo v naslednjem: vaši prihranki bodo odrešljivi ob koncu vojne, to pa le malce premesti Calvinovo perspektivo varčevanja, ki omogočajo odrešitev v času ob koncu sveta. Danes bi bilo dobro, če bi premislili eshatološke implikacije teh prerokov, ki predpisujejo najboljše obnašanje ob dogodku konca krize. (shrink)

Večina slikovnih koncepcij boleha za tem, da začenjajo previsoko, namreč na ravni slikovnih del in slikovnih medijev. Zaradi tega pri doživljanju slike nismo pozorni na razpoke in brezna. Ta očitek zadeva tako filozofske teorije slike kot tudi umetnostno teorijo, umetnostno zgodovino in muzejsko prakso, ki se ne zna več čuditi temu, da obstaja nekaj takega kot slike. Naslednji razmisleki se vrtijo okoli geneze slike, ki omogoča vdor v zaprtost nekega v lepi ali nič več lepi videz ujetega estetskega sveta, tako (...) da se sprostijo tako pred- kot tudi post-estetski motivi umetnosti. Umetnost terja genealogijo, ki bo enakovredna Nietzschejevi genealogiji morale ali Husserlovi genealogiji logike.The majority of pictorial conceptions are troubled by starting from too high a level, namely from the level of fine-art works and fine-art media. This is why we are likely to fail to notice crevices and chasms. This reproach is directed both at philosophical theories of the painting and at art theory, art history and museum practice, which is no longer able to express wonder at the sheer existence of the painting. The following reflections tackle the issue of the genesis of the painting, which enables us to penetrate into the closed sphere of the aesthetic world as caught in the beautiful, or no longer beautiful, appearance, and thereby sets free pre- as well as post-aesthetical motives of art. Art demands a genealogy on an equal stand with Nietzsche’s genealogy of morality or Husserl’s genealogy of logic. (shrink)

Cílem této práce je rozebrat možnosti argumentu holandské sázky ve prospěch probabilismu a stanovit jeho meze. Existuje mnoho podob argumentu, proto se nejprve budu věnovat popisu argumentu v jeho klasické podobě. Následně je podroben kritice ve třech oblastech: (1) problémy behaviorismu, (2) užitku peněz, (3) vztah koherence, jisté ztráty a racionality. Zásadní je dle mého především třetí oblast týkající se neschopnosti jednoduše propojit probabilistickou nekoherenci stupňů přesvědčení s jistou ztrátou a pragmatickou racionalitou. Věnuji se třem současným reinterpretacím argumentu ve prospěch (...) probabilistických norem (Armendt, Howson, Christensen), přičemž v textu docházím k závěru, že ani jedna z nich není uspokojivá. Selhávají v řešení problémů (Armendt, Christensen), nebo neříkají nic zajímavého ve prospěch probabilismu (Howson). Proto se domnívám, že rozbor argumentu především ukazuje, že pragmatická obhajoba epistemických norem racionality, jako je ta v argumentu holandské sázky, není pro probabilismus schůdnou cestou. Závěr se snaží nastínit, proč tomu tak je. (shrink)

The purpose of the article is the analysis of the causes of the systemic crisis that hit modern civilization through the description of its main structures, identifying the relationship between its elements, assessments of their heuristic potential. This will open up opportunities for finding ways to resolve this crisis, new directions of civilizational development. Theoretical basis of the research are the systems analysis, socio-philosophical and philosophical-anthropological approaches as well as the analysis of scientific developments in the field of global studies. (...) Originality lies in the fact that this article is the first to show the connection between the main structural elements of human civilization as a system. Change in one of the parameters leads to a change in all the others, together with a change in civilization as a whole. Conclusions. The reason for the deep crisis that hit modern civilization is its imbalance as a system. The most important elements of this system are population size, resources and technology, and the core is consciousness in its individual and collective forms. The perception, processing, and use of information, which is a defining civilizational resource, as well as the stability of the entire system depend on the state of consciousness. Consciousness, based on old, obsolete principles and stereotypes, is unable to cope with the most acute challenges of time. New consciousness, since it is formed, will mark the transition to a new theoretical picture of the world and a model of human behavior, in which people will act, driven by proven knowledge, and not willfulness and prejudice. The idea of forming a productive information environment where the ideas of constructiveness and creative work will dominate rather than consumerism and destruction, as is the case at present, must become the categorical imperative of the new consciousness. (shrink)

Na poti do sem sem razmišljal, kako začeti to srečanje – in bolj sem razmišljal, bolj se mi je zdelo absurdno, da bi uvodoma predstavljal nekoga, ki ga vsi poznate. Pač pa lahko povem anekdoto, za katero mogoče ne veste vsi. V Društvu za antične in humanistične študije smo predlani prišli na idejo, da bi profesorja Gantarja predlagali za neko drugo nagrado, ki je imela med obrazci tudi obrazec za soglasje predlaganega. Naredil sem osnovnošolsko napako ter pisal profesorju, če ga (...) lahko izpolni in podpiše. On pa mi je odpisal, da je nagrad v življenju dobil preveč in da prosi, naj ga ne predlagamo. Eksplicitno izraženi zahtevi se je težko upreti. Smo pa v društvu tudi poznavalci Otona Župančiča, ki je, kot veste, napisal, da gre osel enkrat na led, »baš to je oslovstvo«, in da modrec ve, kako je »danes pal«, jutri bo pa plesal po njem. Ko smo tako profesorja predlagali naslednjič, tokrat za Prešernovo nagrado, ga nismo nič spraševali. Na tem mestu bi se zato rad zahvalil Miljani Cunta s Slovenske matice, ki je vse to koordinirala, in SAZU, ki je predlog takoj podprla; resnično sem vesel, da ob tej priložnosti lahko sediva tukaj. (shrink)

The importance of communities in strengthening the ethics of international collaborative research is increasingly highlighted, but there has been much debate about the meaning of the term ‘community’ and its specific normative contribution. We argue that ‘community’ is a contingent concept that plays an important normative role in research through the existence of morally significant interplay between notions of community and individuality. We draw on experience of community engagement in rural Kenya to illustrate two aspects of this interplay: (i) that (...) taking individual informed consent seriously involves understanding and addressing the influence of communities in which individuals’ lives are embedded; (ii) that individual participation can generate risks and benefits for communities as part of the wider implications of research. We further argue that the contingent nature of a community means that defining boundaries is generally a normative process itself, with ethical implications. Community engagement supports the enactment of normative roles; building mutual understanding and trust between researchers and community members have been important goals in Kilifi, requiring a broad range of approaches. Ethical dilemmas are continuously generated as part of these engagement activities, including the risks of perverse outcomes related to existing social relations in communities and conditions of ‘half knowing’ intrinsic to processes of developing new understandings. (shrink)

Izhodišče analize, kot njeno vlogo dojema Bertrand Russell, še zlasti v obdobju, ko izdela teorijo opisov, je vselej nekaj enostavnega. Od sežete, zapletene strukture nas analiza kot znanstveni model vodi k njenim porizlikovanim, dobro pregledanim delom. Doseči enostavnost na takih osnovah pa pomeni prevzeti nekaj izhodišč: na ontološki predpostavki utemeljeni spoznavni model, razlikovanje med popolnim ter nepopolnimi simboli, itd. Vselej imamo razdelitev med ravnijo enostavnega ter med ravnijo izvedenega, in odločilni model je reprezentacionalističen. Takšen idilični pričetek pa kmalu zadane ob (...) svojo mejo, ki ni nič drugega kot pripoznanje komunikacijske vloge govorice. Se več, paradoks analize bo moral najti svoj ključ v subjektovi izreki: v družbeni vezi. (shrink)

In Ukraine, historically, there have been various religions, both national religions of peoples and world. In the Ukrainian territory, such a striking phenomenon of the Jewish religious tradition as Hasidism is emerging. This stage of Hasidism is conventionally called the second to separate it from German Hasidism of the Middle Ages. Ukrainian-Polish Hasidism gave birth to its numerous directions. Among them there is good Hasidism, as well as Uman, Chernobyl, Karlin-Stolin directions. Chabad, in its modern form with the adoration of (...) the lover's rebbe, originated in the teachings of Schneur Zalman, who brought Hasidism as close as possible to the traditional tenets of Judaism and insisted on an intellectual service to God, restraining excessive religious emotionality. The Ukrainian roots of Hasidism in general and Chabad in particular, as well as the Ukrainian origin of the Seventh Lubavitch Rebbe, contribute to the return of this movement to the territory of Ukraine after the atheistic period of the Soviet Union. (shrink)

This paper seeks to argue that advances in the study of freewill and responsibility are directly relevant to jurisprudence. Following Daniel Dennett attempts to discredit the existence of freewill with the help of experiments can be checked by arguing that freedom should be understood as something that has evolved over time rather than being a pre-existent feature of our species. The major function served by freedom is to ensure responsibility for actions. This understanding of freedom as something that evolved to (...) enhance responsibility suggests that freedom can be developed further. This can be understood as enhancing the ability to follow social norms by overcoming factors that limit responsibility. Jurisprudence has to take into account the ability to follow norms as a variable, even within the category of adults, and treat violations accordingly. Further, efforts to enhance the capacity to be free from habitual reactions need to be made part of education, and the state has to focus on this aspect without which the task of ensuring adherence to law of citizens will remain incomplete. (shrink)

Efforts for better services are achieved by small steps such as analyzing data of the customer. What is significant for the customer should as well significant for the banking institution. Transparency and a better understand- ding of the pattern behavior of customers can be used for the good of both partners such as good relationships in the fu- ture eventually be beneficial for the customer as well as a banking institution. The responsibility of both sides is crucial to understand the (...) accountability of customers and banking institutions. The method of identification of user messages of the banking application proposed in the article involves the use of user data for information processing, taking into account the peculiarities of the use of mobile devices and the user's dialogue with bank messages. Also, the proposed method allows you to rank messages to identify the most important messages and get the desired result by providing ef- fective recommendations in favor of each of the participants in customer interaction with the bank. The introduction of modern educational programs "Information Control Systems and Technologies", "Artificial Intelligence Systems" and "Systems Analysis" in the field of information technology, allows users and managers to interact with the bank's custo- mers sufficient information to make informed recommendations for effective management decisions. The article consi- ders the conceptual model of interaction of users and managers on interaction with users of the bank, use of technolo- gies and algorithms of artificial intelligence, machine learning processes to formalize the process of dialogue, systema- tization and ranking of messages and notifications between customers and managers. The Conceptual model of inter- action of the user of banking services with messages is presented. The article also describes the features of the dialogue between the user of banking services and the manager for the implementation of algorithms for interaction with custo- mers. The example of the city block of bank users considers and takes into account the difference in the amount of in- formation received by the bank, which must be sent during different periods of the week and take into account the amount of information to be sent, which will be significantly less and, consequently, the number of necessary services. will also be smaller. In this example, taking into account the amount of information that can be consumed during differ- rent periods of the week, the number of services that can be provided to the user will also be much smaller. The reflec- tion of such interactions in the model is an important aspect, as noted in the article. (shrink)

The structural-parametric synthesis of neural networks of deep learning, in particular convolutional neural networks used in image processing, is considered. The classification of modern architectures of convolutional neural networks is given. It is shown that almost every convolutional neural network, depending on its topology, has unique blocks that determine its essential features, Residual block, Inception module, ResNeXt block. It is stated the problem of structural-parametric synthesis of convolutional neural networks, for the solution of which it is proposed to use a (...) genetic algorithm. The genetic algorithm is used to effectively overcome a large search space: on the one hand, to generate possible topologies of the convolutional neural network, namely the choice of specific blocks and their locations in the structure of the convolutional neural network, and on the other hand to solve the problem of structural-parametric synthesis of convolutional neural network of selected topology. The most significant parameters of the convolutional neural network are determined. An encoding method is proposed that allows to repre- sent each network structure in the form of a string of fixed length in binary format. After that, several standard genetic operations were identified, i.e. selection, mutation and crossover, which eliminate weak individuals of the previous generation and use them to generate competitive ones. An example of solving this problem is given, a database of patients with thyroid disease was used as a training sample. (shrink)

In the paper, a philosophical and methodological analysis of the evolution of cybernetics in the context of the development of scientific rationality is carried out. The evolution of cybernetics is represented as a movement from the methodology of “observable systems” and to the methodology of “observing systems” and to the methodology of self-developing reflexive-active environments. Special attention is paid to the formation of a new promising direction for post-non-classical cybernetics of self-developing poly-subject environments, which, given the correlation with previous stages (...) of cybernetics development, we define as thirdorder cybernetics. The analysis of the basics of the formation of third-order cybernetics was carried out with consideration of interrelated aspects: philosophical, methodological, theoretical, and methodical. We also provide model of self-developing poly-subject environments as well as a system of ontologies, defining the mechanisms of functioning of such self-organizing poly-subject environments and active elements that organize the communication space. The ontology system also makes it possible to integrate cybernetics of the first, second, and third order. Some sociohumanitarian trends in the development of cybernetics are considered: from an external observer to a distributed observer; from monodisciplinary to transdisciplinary approaches; from activity approach to subject-activity one, and further to subject-oriented approach; from information to active knowledge; from ethics of goals to ethics of strategic subjects. Potential opportunities for using third-order cybernetics are described, in order to improve the quality of solving a number of important scientific and practical problems of controlling social systems. Information is provided on the directions of approbation of a third-order cybernetics concept for improving state administration, based on a system of distributed situational centers, and there is its approbation at international scientific conferences. (shrink)

t. 1. Igry rynka -- t. 2. Torgovet︠s︡ v Khrame.